Olomoučan Jirka Pelikán
05/06/2011
(* 7. 2. 1923 Olomouc - † 26. 6. 1999 Řím) Jako výrazná osobnost české a evropské politiky byl vnímán víc v západní Evropě než doma. ...
(* 7. 2. 1923 Olomouc - † 26. 6. 1999 Řím)
Jako výrazná osobnost české a evropské politiky byl vnímán víc v západní Evropě než doma. Jen částečně to souvisí s jeho dlouholetým působením v mezinárodních organizacích (předseda Mezinárodního svazu studentstva, poslanec Evropského parlamentu zvolený v severní Itálii v období 1979 – 1989).
Jeho osobní a politický profil se však zformoval už koncem 30. a počátkem 40. let v Olomouci. Svou úlohu v tom mělo liberální a demokratické rodinné prostředí, jednak otec – přední olomoucký sochař Julius Pelikán, maminka židovského původu, která zahynula jako oběť rasové perzekuce za nacistické okupace, sestra Anna a zejména starší bratr Vladimír (Kosťa). Otec i bratr byli za okupace vězněni v koncentráku.
Ve 30. letech studoval Jirka na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Jeho učitel němčiny prof. Stehlík vzpomíná na Jirku jako na lingvisticky všestranně talentovaného a inteligentního hocha, se živelným zájmem o politické otázky, který působil v antifašistickém duchu na celou třídu. Se svými spolužáky J. Stárkem a J. Uhmannem zpívali o přestávkách písně Osvobozeného divadla, chodili do „Študáku“, kde i mimo školu pokračovali v antifašistické agitaci.
Vedle rodiny a školy působilo na Jirku i společenské a kulturní česko-německo-židovské prostředí tehdejší Olomouce a zejména pak v duchu sociální solidarity, nacionální a náboženské tolerance a antifašismu působící levicové organizace mládeže – Klub mladých, Svaz mladých a UTOK (Unie trampských osad a klubů). Jirkův bratr Vladimír, po té co začal studovat v Brně medicínu, založil v roce 1935 feriální klub olomouckých vysokoškoláků, který ovlivňoval, zvláště o prázdninách, olomoucké středoškoláky v levicovém duchu. Bylo přirozené, že bratři Pelikánovi našli po Mnichovu 1938 v NHPM (Národní hnutí pracující mládeže), které bylo pololegální přípravou k antinacistické rezistenci po 15. březnu 1939.
Na počátku okupace musel Kosťa odejít z Brna, kde byl příliš znám jako levicový studentský mluvčí, a začal v Olomouci připravovat ilegální technický aparát KSČ. V něm měla úlohu skupina středoškoláků – J. Pelikán, J. Stárek, J. Uhmann a další, kteří rozšiřovali ilegální letáky a časopis „Svobodná Haná“, které tiskl v Žerotíně u Olomouce dělník Solných mlýnů v Holici Julius Kameníček. Studenti tiskoviny přebírali a distribuovali je na „přepážky“ ve městě i na olomouckém venkově. Hlavní spojkou od Kameníčka do Olomouce byl Jan Uhmann, Jirka měl přepážku v rodném domě a spolu s J. Stárkem ještě sepisoval a kolportoval mládežnický časopis „Mládí vpřed“.
Když gestapo počátkem roku 1940 odhalilo celou ilegální síť KSČ na Moravě a jen na Olomoucku zatklo víc než 150 lidí, byli zatčeni i všichni studenti včetně Jirky Pelikána, ale po několika měsících věznění na „garňáku“ byli propuštěni s povinností pravidelného hlášení se na gestapu. Jirkovi se podařilo ještě v roce 1941 na Slovanském gymnáziu odmaturovat (oktáva B, prof. Bráblík) a po té, aniž o tom uvědomil své blízké, se „potopil“ a pod cizím jménem přežil Protektorát na Českomoravské vysočině.
Po osvobození v roce 1945 působil Jiří Pelikán převážně v Praze a později často v zahraničí, ale do Olomouce se rád vracíval. Už v červnu uveřejnil ve Stráži lidu závažný článek, varující před antihumánními excesy vůči českým Němcům. Často sem jezdíval i jako předseda MSS a přiváděl sem zajímavé lidi, vesměs představitele reformních a antistalinistických názorů. V červnu 1968 uveřejnili olomoučtí konzervativci požadavek na jeho odvolání z funkce ředitele Československé televize, což ostře veřejně odmítli jeho přátelé z Palackého univerzity.
Jirkův vynucený odchod do exilu v Itálii v roce 1969 byl provázen perzekucí jeho olomouckých příbuzných, zvláště bratra Kosti a jeho dětí. Prof. MUDr. Vladimír Pelikán, DrSc. Byl zbaven vedení III. Interní kliniky, kterou vybudoval, a posléze musel odejít ze služeb UP vůbec, neboť hlavní olomoučtí normalizátoři by nepřenesli přes srdce“pohanu“, aby na univerzitě zaměstnávali Jirkova bratra. Brzy na to v 70. letech Kosťa zemřel.
Husákovu režimu byly také krajně nepříjemné už první Jirkovy zahraniční aktivity, když vydal „trezorovou zprávu“ o politických procesech v 50. letech a začal v roce 1970 vydávat časopis československé socialistické opozice – Listy. Proto se normalizátoři snažili všemi možnými formami Jiřího Pelikána umlčet. Byl tehdy „vyfabrikován“ i diskreditační materiál o Jirkově údajné spolupráci s gestapem. Je smutné, že tento estébácký falzifikát byl proti Jirkovi znovu využit v 90. letech pravicovými novináři, jimž se zřejmě nelíbily Jirkovy sympatie k sociální demokracii. Musel tehdy obhájit svou čest soudní cestou.
Jirkovy návraty do Olomouce v 90. letech byly časté až do poslední doby, kdy byl postižen zhoubným onemocněním. Navštěvoval příbuzné (švagrovou, synovce, neteř). Pokud mu to okolnosti dovolovaly, navštěvoval i akce Slovanského gymnázia. Přátelský a politicko-konzultační ráz měla jeho olomoucká setkání s Pavlem Dostálem, který byl svého času i v redakční radě Pelikánových Listů.
Odborné kontakty v oborech politologie a historie měly převážně korespondenční ráz. Měl velký zájem o vše, co bylo v Olomouci publikováno, zvláště k novodobým dějinám, požádal mne i o odbornou expertizu ke svému zmíněnému sporu a doporučoval v jednom ze svých posledních dopisů zpracování studie o svých Listech (datováno v Římě 25. 2. 1998). To se nakonec podařilo díky záslužné práci Dušana Havlíčka (Listy v exilu, 2008).
V témže dopise se mi zmínil o své chorobě a uvedl: „Ostatně v mém věku jsem již nemohl počítat s dlouhým obdobím a tak musím myslet na to, jak zbytek času využít co nejúčelněji… připravuji něco jako své memoáry, i když si nejsme jist, zda to bude někoho zajímat a hlavně, zda to zvládnu tak, abych zanechal některé nejzajímavější zkušenosti a myšlenky, rozhodně ne sebechválu nebo sebeobranu, jak to vidím v řadě memoárů svých přátel i jiných“.
Odkaz Jirky Pelikána postupně získává ocenění i u nás. V poslední době např. vzešla z popudu Miloše Zemana iniciativa, aby po Jirkovi byla pojmenována ulice v rodné Olomouci, což by si nepochybně zasloužil.
Doc. PhDr. Josef Bieberle CSc., historik
