Kam směřuješ, světe?
16/08/2011
Když se tak dívám kolem sebe, nestačím se divit, kam se ten náš svět za dvacetjedna let posunul. V žádné případě nevzpomínám nostalgicky za bývalým režimem, jen mám pocit, že hodnoty, po kterých jsme toužili, nejsou nějak k dosaže ...
Kam směřuješ, „světe“?
Když se tak dívám kolem sebe, nestačím se divit, kam se ten náš svět za dvacetjedna let posunul. V žádné případě nevzpomínám nostalgicky za bývalým režimem, jen mám pocit, že hodnoty, po kterých jsme toužili, nejsou nějak k dosažení. O demokracii se říká, že moje práva sahají až tam, kde začínají práva někoho jiného.
Jak si ale vysvětlit situaci nezaměstnaných lidí v před-důchodovém věku, absolventů, zdravotně postižených a vůbec všech těch, kteří se marně pokoušejí sehnat práci. Mají právo pracovat? Řekl bych, že ano. Mají je zaměstnavatelé právo odmítnout? Až tak docela ne, tady už je chrání demokratický zákoník práce. Ovšem nikdy se nedoví, proč nebyli přijati. V lepším případě obdrží jen sdělení, že byl vybrán vhodnější uchazeč, v horším a častějším případě neobdrží nic. Jinými slovy řečeno, zaměstnavatel využívá svého práva zaměstnat si, koho chce a žádná dosud platná legislativa ho nepřinutí konat jinak.
Kde se například poděla vzájemná úcta, zvláště ke staršímu člověku. Byl jsem svědkem, jak se dvě slečny ve vlaku usadily a daly si své, byť moderní, ale špinavé boty, na protější sedadlo. Seriozní prošedivělý pán je upozornil, že další cestující si mohou ušpinit šaty. „Dámy“ se zvedly, procedily mezi zuby něco o plesnivém dědkovi a šly špinit sedadlo do dalšího oddělení. Pan průvodčí, který byl opodál a vše mohl monitorovat, dělal, že se ho to netýká. Zůstaňme ještě chvíli ve vlaku. Mobilní telefony nám umožňují nebývalé zážitky. Doslova překřikující se spolucestující v kupé vás bezděky informují o tom, kde v ledničce, jeho děcko neschopné samostatnosti, najde máslo, nebo že už tedy sedí ve vlaku a blbě slyší, proto musí křičet, a při tom druhou stranu informuje, že její propadlá občanka je už na úřadě, kde musela čekat, protože pitomá úřednice si šla na oběd, právě když měla přijít na řadu. Jde vám také z této přehršle „velmi podstatných“ informací hlava kolem? A ještě jedna z nádraží. Co říci na to, že kouření na peróně je sice zakázáno, ale drážní personál toho nedbá, sami tam kouří a procházející výpravčí se s nimi ještě pozdraví. Tak máme právo dýchat relativně čistý vzduch? Asi ano, ale vymahatelnost práva je v české demokratické společnosti téměř nevymahatelná, ale to je povídání spíše na román, než na článek.
Vlastně jsem se chtěl podělit o to, jak velmi těžce vnímám bezohlednost, nevraživost, krutost, přehlíživost, nepoctivost a sobeckost a jak mi chybí ohleduplnost, vlídnost, ochota, zdvořilost, spolupráce, uznání a úcta. Na každou zmíněnou negativní vlastnost by každý z nás určitě pověděl svůj příběh ze života, ale na ty pozitivní bychom příběh hledali hůře.
Není divu, když o pozitivních informacích se v novinách dočítáme především ve sportovní rubrice a ostatní rubriky se strarají o to negativní.
Jiří Pospíšil, místopředseda KV SPOZ Olomouckého kraje
P.S. Příběhy z železničního prostředí jsou zcela náhodné, tak jak mi přišly na mysl. Mám podobné zkušenosti z lékařské a nemocniční oblasti, z místa bydliště, ze státní správy a samosprávy, při nakupování a z dalších oblastí běžného života.
Jiří Pospíšil, místopředseda KV SPOZ Olomouckého kraje
